Obytný dům v obci Randalstown
Zelená tráva, černě zbarvené skály a výrazně modrošedá obloha, to jsou typické barvy severoirské krajiny. Dům rodiny Alana Jonese v obci Randalstown do této scenérie výborně zapadá. Budovu byste si díky temně šedému vlákno-cementovému opláštění snadno spletli s hospodářskou budovou nebo společenským centrem. Její interiér vám však překvapivým a virtuózním způsobem napoví, že se jedná o domov.
Pokud je obytný prostor rozsáhlý, většinou to není v důsledku urbanistického plánu, ale na přání majitelů, kteří hledají komfort a velkorysost. Jinými slovy, domy často vzhledem k okolí působí spíše rozmáchle nežli přiměřeně. To však rozhodně neplatí pro dům Alana Jonese v severoirském městě Randalstownu, a to i přesto, že zastavěná plocha je 20 × 7 metrů. Jedná se o osamělou rezidenční budovu mezi řadou objektů veřejného charakteru. Místní presbyteriánský kostel, oválná budova z 18. století, stojí na sousedním pozemku. Hned vedle je společenské centrum, kousek opodál je vidět kostel anglikánské církve se špičatou kamennou věží. A ve stejné ulici najdete i budovy, kde se setkávají komunity místních zednářů
a Oranžského řádu. Člověk by ve městě o pěti tisících obyvatelích jen těžko hledal méně intimní místo pro vlastní dům, navíc když zahrada rodiny Jonesových sousedí přímo s presbyteriánským hřbitovem.
Z pohledu urbanistického plánu tady existoval prázdný pozemek, který vyzýval k umístění velké hmoty. Také bylo třeba, aby budova působila určitým specifickým dojmem, bez ohledu na soukromé zájmy stavebníka. Štěrkovou příjezdovou cestou z bílého vápence se dostanete k jednomu ze dvou vchodů, umístěných na stejné vrstevnici. Vchod blíže k veřejné cestě je snadno viditelný a poloveřejný, zatímco druhý vchod, umístěný vzadu, je čistě soukromý a skrytý před zraky kolemjdoucích. Zadní vchod navazuje na dřevěnou terasu orientovanou na jih, směrem do zahradní části. Rozměry budovy nenaznačují, jaké je rozložení podlaží nebo vnitřní uspořádání. Alan Jones popisuje budovu při pohledu z ulice jako „tlumenou, tmavou a vizuálně klidnou – s jediným štítovým oknem v noci svítícím do tmy“. Naopak na východní straně domu jsou umístěna čtyři vysoká francouzská okna, orientovaná šikmo k obvodové zdi směrem k jihu, od kostela a ulice. Alan Jones vysvětluje: “Bylo skutečně velké štěstí, že jižní část pozemku je dále od ulice, a tak jsme od samého počátku pracovali s koncepcí veřejný sever/soukromý jih.
Tuto polaritu vidíme i v interiéru domu, aniž by však byl jeho vnitřek striktně rozdělen na severní veřejnou a jižní soukromou zónu. Ve dvacet metrů dlouhém přízemí najdete přijímací pokoj, obývací pokoj, kuchyň a jídelnu, vymezené prosklenými příčkami a s proměnlivou šířkou v závislosti na umístění francouzských oken a chodeb. Prostor plní funkci jak veřejné, tak soukromé zóny. Hosté a návštěvníci vstupují do přijímacího prostoru domu vchodem z ulice, za tímto prostorem je jídelna a kuchyně a zcela vzadu směrem do zahrady leží obývací pokoj. Každá z těchto přízemních částí domu je prosvětlena arkýřovým oknem a do místností v patře proudí světlo střešními okny VELUX. V horním patře jsou čtyři ložnice a tři koupelny. Pro čtyřčlennou rodinu je to velkorysé řešení, přestože horní patro zabírá podstatně menší plochu než přízemí. Místnosti u štítů a nad vchodem jsou odsazené od obvodových zdí budovy, a díky tomu může proudit do obývacího pokoje a přijímací části domu v přízemí světlo ze štítových a střešních oken. Podobným způsobem dovolují prázdné prostory nad vstupními dveřmi proniknout do domu světlu shora. Toto uspořádání vyvolává dojem, že se soukromé místnosti prvního patra vznášejí v prostoru nad spíše veřejnou zónou přízemí, aniž bychom k nim hned na první pohled odhalili přístup.
Způsob, jakým do sebe zapadá přízemí domu s prvním patrem, není jediným překvapením, které vás uvnitř domu čeká. Téměř žádná vnitřní zeď nesvírá se sousedící stěnou pravý úhel, ale úhel o něco menší nebo naopak větší. Půdorys je příjemně dynamicky rozčleněn, trochu jako by někdo domem jemně zatřepal a všechno se usadilo méně formálním způsobem. Zároveň je uspořádání místností rozhodně velmi tradiční – obytné prostory včetně ložnic jsou orientovány na východ, zatímco západní orientace zůstala vyhrazena spíše provozním místnostem jako například schodišti, koupelnám, toaletám, šatnám a jiným úložným prostorům. Nepravidelné úhly a zakulacené rohy dodávají dvoupatrovému vzdušnému interiéru dynamiku a napětí, které objevujeme teprve postupně. Alan Jones srovnává v tomto ohledu svůj dům se sousedícím kostelem: „Stejně jako v případě kostela nedokážete zvenčí odhadnout, jak vypadá interiér, a v obou případech jste, pokud vstoupíte, příjemně překvapeni a odměněni.“
K příjemným překvapením patří i škála materiálů použitých v interiéru. Alan Jones se rozhodl pro masivní betonovou konstrukci s vlákno-cementovým zateplením. Bednění pro účely betonáže bylo z dřevovláknitých desek, které zanechaly svůj otisk na betonových stěnách. Jejich povrch je nyní přirozený, působí měkce, příjemně rozptyluje světlo a místy je zabarvený, jak v něm zanechalo stopy bednění a třísky, které zatvrdly v betonu. Betonové zdi společně s voskovanou betonovou stěrkou na podlaze vytvářejí dojem jeskyně, který odpovídá termodynamickým vlastnostem budovy. Beton totiž velice účinně akumuluje teplo, a tak vyrovnává extrémní výkyvy teplot jak v létě, tak v zimě.
Alan Jones shrnuje otázky, které ho napadaly v průběhu projektové fáze: „Je možné postavit dům v obci na prominentním místě mezi veřejnými budovami tak, aby sem bezchybně zapadl a působil poklidným dojmem? Může nově postavená budova v sobě nést místní znaky a symboly, které zde tradičně hlásají „dům“, tak aby dobře rezonovala s okolím – slovy starousedlíků, „jako kdyby tady stála odjakživa“?“ Jeho dům v Randalstownu poskytuje na tyto otázky kladnou odpověď. Pokračuje jím v dlouhé tradici budov, které si architekti navrhovali pro sebe, a je impozantní nenápadnými kvalitami, praktickými vlastnostmi a chytrými detaily spíše než křiklavým, extrovertním způsobem.
Fotografie stavby
